Hodně roků jsem si myslela, že existuje jeden správný způsob života. A v něm má člověk práci, která ho živí. Domov. Přátele. Měl by pochopitelně cestovat, aby měl zážitky. A také dobře vypadat, raději mladší, než je jeho skutečný věk. Protože se to tak nosí. Stačí se podívat na celebrity, které vynakládají nemalé peníze na to, aby nikdo neuhádl jejich skutečný věk. A když toto všechno člověk nemá, měl by mít alespoň pocit, že všechno jednou dožene. Upřímně? Nedožene. A pak mi bylo padesát a v mé mysli se začalo něco postupně měnit.
Začalo to nenápadně
Třeba tím, že některé věci mi přišly zbytečné. Přestala jsem chodit někam, kam jsem šla vlastně jen proto, že se to ode mě očekávalo. Najednou se neměla potřebu vysvětlovat, proč jsem udělala zrovna toto tímto způsobem a ne jiným. Také jsem se přestala porovnávat s ostatními, jelikož každý máme jiný život. Uvědomila jsem si totiž, že vlastně vůbec nechci život, který mají ostatní. Ten můj se mi líbí více než dost. A čím jsem starší, tím příjemnější zjištění to je.
Možná jsem bývala divná už jako mladší
Nikdy mě příliš nebavilo to, v čem se vyžívala většina mých vrstevníků. Hlučné večírky, diskotéky, popíjení do noci nebo potřeba být pořád někde, kde se něco děje, mě nikdy úplně nebraly. Dříve jsem ale měla pocit, že je se mnou něco špatně. Člověk přece nechce být ten, který nezapadá do davu.
Tak se občas přemůže. Jde tam, kam se mu nechce. Směje se, když mu nic vtipného nepřipadá. Dělá, že ho něco baví. Jen aby nebyl jiný. Dnes už bych to nedělala. Když mě něco nebaví, nejdu tam. Když se mi nechce někam cestovat, necestuji. Když mám raději klidný večer doma než hlučnou společnost, zůstanu doma. A kupodivu se nic strašného nestane. Svět se nezboří. Nikdo kvůli tomu nepřestane žít svůj život. Jen já mám večer mnohem lepší pocit.
Nezávidím dokonalé životy jiných
Žijeme ve světě, kterému vládnou sociální sítě. Na nich se člověk snaží vypadat co nejlépe. Otevřete mobil a během chvilky na vás displej chrlí krásné byty, exotické dovolené, štíhlá těla, usměvavé rodiny a nové automobily. Lidé na fotografiích a ve videích jsou zosobněním spokojeného a šťastného života. Jenže vy už víte, že sociální sítě snesou opravdu všechno. A za pozlátkem se schovává to, co nikdo nechce světu ukázat.
Nedávno jsem šla vyvenčit psa a nechtěně jsem byla svědkem nepříjemné partnerské hádky dvou lidí před vchodem do výstavního moderního rodinného domu, u kterého stálo zaparkované drahé auto. Na první pohled v této domácnosti nouzi o peníze nemají. Ale možná jim chybí něco podstatnějšího. Porozumění, vzájemný respekt a láska.
Padesátka: Mám ráda obyčejné věci
Když je člověk mladý, má sny, chce zážitky, něco dokázat. Pak zestárne a najednou si umí vážit i úplně obyčejných věcí a chvilek. Netvrdím, že k tomuto poznání dospěje každý. Ale u mě to tak je. O to více je pak život jednodušší, protože se nehoníte za něčím, co stejně kolikrát nedostihnete. Ale vážíte si třeba toho, že se k vám přitulí váš pes, zažijete pěkné chvíle s hezkou knížkou, promluvíte s člověkem, kterého rádi vidíte.
Reklamy lžou a tvrdí, že musíte stále něco chtít
Na co jsem opravdu alergická, tak jsou reklamy. Ty potvory vám vlezou všude. A hrozně rychle se množí. Stále vás nabádají, že byste měli něco chtít, abyste byli in. A když to nebudete mít, tak váš život přestane mít tu správnou cenu. Ale houby. To je obchodníci vám chtějí vnutit své zboží, aby měli zisk. A jsme u konzumního způsobu života, kterému směr udává spotřeba. Musíte spotřebovávat, aby HDP rostlo.
Je opravdu nutné mít více oblečení, lepší auto, větší byt, více zážitků a více všeho? On totiž člověk někdy dospěje do bodu, kdy zjistí, že toto všechno k životu nepotřebuje. Že by měl raději méně povinností, méně tlaku na výkon, méně lidí okolo sebe, jež mu berou energii, méně hluku a méně potřeby někomu něco dokazovat.
Plastická operace? Ne, děkuji
Ano, chci se o sebe starat, hýbat se, rozumně jíst a vypadat dobře. Ale ne za cenu toho, že půjdu pod kudlu plastického lékaře. Nemusím předstírat, že je mi ve skutečnosti méně, než mi je, jak je současným trendem. Vrásky přece nejsou životním selháním. A to, že už nemám tolik energie jako ve dvaceti, není důvodem k panice. Asi bych chtěla být odpočatější, ale na druhou stranu nic nedělat by mě nebavilo.
Být jiná neznamená být špatná
Nemusíme všichni chtít stejné věci. Někdo miluje zábavu, večírky, akci. Jiného to ubíjí. A oba mají svou pravdu. Není nutné se neustále snažit zapadnout mezi většinu, jen aby člověk nevybočoval. A tomto je ona magická padesátka osvobozující. Uvědomíte si totiž, že můžete žít tak, aby vám to dávalo smysl. Ve druhé půlce života na to máte plné právo. Konečně žít po svém.
Zdroj: autorka
Náhledové foto: Pixabay
